BŘÍZA.

Na stráni vysoko bříza stála,

v daleku modral se hvozd,

na jeho indigu bělobou hrála,

větvema dvěma k nebi se pjala

a já k ní vzduchem pjal most.

Zatiklo jaro, na černu lesa

pozvedla žlutavý chvost,

pukala kůra, temnělo listí,

rozstříklý chochol vzrost.

Kterak se pyšnila větříkům teplým,

volala na sosny v dál,

šeptala, šuměla pozdravy ptákům

a já tu v obdivu stál!

Ale když v podzimu žloutnulo listí,

zrudnulo v plamenný keř,

na tyči bílé svítilo dlouho

v přírody stárnoucí šeř.

Padaly lístky, zlatistá zdoba,

vítr je rozvanul v důl,

větve dvě holé nechala zloba,

zalkala bříza, ubohá roba,

a mojí duše půl.