Bříza.

Po nivě slunce těká v zlatohlavu,

stín olší leží na zrcadle splavu

a šumný potok líbá vrba zlatá;

leč podál v stráni, v mladších sester davu

bříz nejštíhlejší zalamuje hlavu;

ó žel, v hruď bílou krutě byla ťata.

Krev – rudá pěna – s ňader se jí lila,

v dál na vždy prchla její strážná víla,

a bříza strádala. Ba zhyne, zhyne!

však ta, jež vraždu její zavinila

a pila břízy krev, by krásnou byla,

kol milánova krku rámě vine.

Leč marně! Hocha nepřipoutá přece

do toužícího srdce zvučné klece,

ač vykvétá, jak růže plnolistá;

on bojí se, že protkla by mu prsa,

jak bříze té, jež zvolna mře a krsá

a prchnout chce a nemůž o krok z místa.