Bříza.

V březovém háji

krvácí bříza,

z raněných ňader

kane jí míza,

haluze truchle

ku zemi chýlí. – –

Ó, kdo tak zranil

kmen její bílý?

Zdá se mi břízu

naříkať slyším

žalobným hlasem,

nad zefyr tišším:

„Ach, Bože, Bože,

smrť na mne sahá,

a já tak málo

užila blaha.

Sotva jsem hájem

porozhlédla se,

stopila hlavu

v slunečním jase,

propletla vlasy

májovým květem,

už se mám loučit

s celičkým světem?

Ach, já tak krásně

život si snila,

byla bych z ňader

vůni jen lila,

ba stařenou jsouc

vetchého těla,

byla bych ještě

v květ vypučela.

Teď po všem veta,

konec můj blízký!...

Slunečko, s Bohem,

s Bohem, vy břízky!

Vy modré zvonky,

stelte mi lože!

Jak je mi smutno,

Bože můj, Bože!“

Tiše tak bříza

vzdychala, lkala,

z ňader jí míza

se vylévala,

slzami tekouc

po kmeni dolů...

Kol břízy lkaly,

háj trnul v bolu.