BŘÍZKY.

Jako by právě ve vábném reji

kořen je zachytil v zemi,

v kruhu tu stojí, sotva se chvějí;

ale jsou smutny a němy.

Ještě jsou větve rozpjaty vzájem,

po sobě vztažené ruce,

v plesu jak kdysi tančily hájem,

než-li zlé propadly muce.

Přes ně se listí katarakt lije,

kadeře spuštěné v letu;

neviditelná ňadra jim kryje,

dmoucí se u žhavém vznětu.

Štíhlá jich pnou se bělounká těla,

jak by šly z koupele právě;

věnečky vity kol svého čela,

bez skvrny od paty k hlavě.

Kdo jste vy, břízky, ve svém zde světu,

skutečně hájů-li panny?

Znáte vy také horoucích hnětů?

Jste-li též touhami drány?

Jsou-li to vzdechy, korunou jde-li

tichounké šumění vánků?

západem když jste okrvavěly,

rděním to na vašem spánku?

Rosa-li padne do vaší kštice,

perly to na vaší šíji?

A když tak tiše stojíte sníce,

čím vaše duše se spíjí?

Však vám už svěžest povážně chátrá:

jak listí vaše dnes řídne;

dívám se na vás v soucitu bratra,

závidím, že jste tak klidné!