Břízy v lese.

Na kraji stály zvědavy a do slunce se dívaly

jak štíhlé panny nevinné, jež na mládence čekaly.

A pruty vlasů spuštěných jim dychtivostí svítily

po něčím něžném dotyku, jenž rozčechrá je na chvíli.

A bílé tělo čekalo, až Jaro se kol rozletí,

že pod vysokou oblohou se jemu poddá k oběti.

V jich tichém, teplém oddání spí jakýs smutek staletý

– snad v bílém těle sladkých bříz jsou čisté panny zaklety.

Až – tulák – budu umírat a přijde moje zmírání,

jich přitisknu se ku tělu a usnu v jejich vzdychání.