BŘÍZY V NOCI.

Měsíční září opředeny

svítí se bělostné kmeny,

jako voda řinoucí se k zemi

po temné skále ručejemi

v šeru lesa kdesi...

Jako cudné mladé ženy,

jež v koupeli překvapeny,

hlavy níže věsí,

aby temné těžké vlasy

zaclonily bílá těla

pod pohledem zrůžovělá,

tak mé bílé břízy asi

zastírají proutím kmeny plné černých ran,

jež se na tě s kůry šklebí se všech stran...

Bílé břízy!

Milenecké stromy čistých těl,

často jsem se o půlnoci zahleděl

v černé rány vašich kmenů od země až do korun

a v šepotu listí

pokoušel se čísti

vyznělé již, dávno mrtvé písně lidských srdcí strun:

víru v zámky vystavěné na větrné hoře,

jejich pád a doznívání lačných srdcí hoře

dravého, jako ohně žeh,

které, jako tažní ptáci,

co rok k domovu se vrací

v podzimních tichých večerech.

Počítal jsem, kolik horkých rukou

mladých hochů, rozechvělých mukou,

až dosud jim cizí,

sladká jména prvních lásek do těla vám rylo,

že vám tolik černých jizev v bílé kůře zbylo,

moje bílé břízy! – –

Po obloze temné chmury

letí jako noční můry

přes jiskřící roje hvězd a přes měsíc:

temno nyní – ticho kolem – kmeny mizí. –

Než jen zaplál nad mýtinou první svit –

samá bílá těla vůkol, jeden třpyt –

svítí se jak stříbro ryzí

a jakoby polekány spouští

pružných korun tenkých prutů houští

moje bílé, mé stydlivé břízy!...