BŘÍZY

Ten měkký lesní kout, jenž nejbujněji vzrost',

jenž mezi oblohou a zemí sklenul most

ze žlutavého pylu,

kde k tanci veveřicím žluvy zpívají

po větvích borovic, ten zítra zrubají,

vše zchystáno už k dílu.

Jen, že je neděle, to proto ještě dnes

v své síle netknuté tu dýchá mužný les,

nic netuše svou změnu,

ač neodvratnou smrt a teskné mučení,

kam hlédneš, zvěstují už drobná znamení

na prsou čackých kmenů.

Jen břízy, panenky ty štíhlé, z úběli,

na vážných pozadích roj žilek veselý,

ty dnes už umírají;

z trav džbánky vztahují k nim ústa překotně,

v ně stromy zelenou krev cedí robotně,

ještě se usmívají.

A ještě ve větvích se s ptáky pomazlí

a vánkům pro radost, když též v nich uvázly,

hrst lehkých střesou třpytů

se kštice pučící ty ženky divoké,

jak slast jen sváteční by z dálky hluboké

se drala k jejich citu.

Co chvíle, v dálkách těch dav pestrý mihne se,

i dětské jásoty sem větřík zanese,

i trubky pokřik švarný;

při písních dívčích tak jsou břízy zjasněny,

že k tanci chtěly by, tím zvukem neseny,

vzrůst podat lepotvárný

a plout, jen plout v těch vlnách ozonu,

i pro hru pastýřskou svou měnit oponu,

ať, kam chce, větřík vane,

i k frašce postavit svá loubí měnivá,

a sama břiz těch krev se zářně usmívá,

když do džbánečků kane.