BRUTUS

Noc do atria hází již své stíny.

Na mramor sloupů, purpur triklinií

se klade pozvolna klid šera líný,

že mníš, i mrtvá hmota snem se spíjí.

V síň občas padne shora záchvěv třpytu

jak trsy opálové pavučiny,

když bledý měsíc vyjde z mraků skrytu,

v rozmarný chaos rozptyluje stíny.

Noc mrtvá, teskná! Brutus srdce bíti

své slyší, které rozlétnout se hrozí

a velká myšlénka se v prázdno řítí,

jak nesmrtelní kázali jí bozi.

Jej přízrak Caesarův v tmách nepoděsí,

ni bouře vztek, jež nad hlavou se sbírá,

ni vrah, jenž v úkrytu snad čeká kdesi,

k smrtelné ráně lesklou dýku svírá.

To vše je směšné tak a malicherné!

Caesarův přízrak? Pouze připomíná

čin vykonaný vlasti z lásky věrné, –

bouř národa? Ať jenom drápy spíná

po něm, jenž dobro chtěl a klidil zlobu,

po něm, jenž zbavit chtěl Řím tyranie,

po něm, jenž vrátit chtěl Kurciů dobu,

po něm, jenž získat chtěl, co nejdražší je!

Žel bohům! Sotva hydře sťata hlava,

Řím na mžik vydech zase svobodněji,

na šíji rudé dvé hlav nových vstává,

jež svatým vášním cynicky se smějí!...

Na duši Brutovu žal těžký znova

jak z olova utkaný závoj padá

a do přísného zraku Římanova

se hořká slza nenadále vkrádá.

Za vigilií v dumách vigilie

zapadla v bezdno. Na východě svítí.

Proud karmínu se z modrých nebes lije,

dští na skráň Brutovu růžové kvítí.

Plá nadšeně na zamračené skráni

nebesy stkaná světlá gloriola,

co celý Řím se vzbudil v záři ranní,

„panem et circenses!“ lid venku volá.

Až k sluchu Bruta vniká luzy řvaní,

jenž v křesle vztýčil se a setřás dumy

a zvolal, v tváři lítost, pohrdání:

Ten národ ubohý svobodě nerozumí!