BRZDIČOVA ŽENA.

„Pojďte, děti, u trati tak hezky,

počkáme si tam dnes na tatínka!“

V náruč vzala dcerku – nemluvňátko,

za ruku pak tříletého synka.

Jsou již u trati. Teď zvoní signál, –

teď už v dálce tam se obzor kalí, –

slyšet hukot – „Už přijede táta!“

do dlaní si tleská klouček malý.

Nákladní vlak pomalu se blíží,

těžce supá – a již vedle bouří.

„Vidíš, táta!“ – Vyjevené děcko

třese hlavičkou a očka mhouří.

S brzdy vysoké jim rukou kyne

brzdič výjevem tím překvapený;

nejraděj by skočil k nim a zlíbal

rtíky dětí svých i mladé ženy.

Ještě z dálky posílá jim pozdrav,

nahýbá se s vozu – – „Rány boží!“

Výkřik hrůzy náhle projel vzduchem,

žena s dítětem se kácí v hloží.

Viděla jen, kterak muž se její

zapotácel a jak s vozu letí – – –

Ve chvíli tu ovdověla žena,

osiřely ubohé dvě děti.

Vdova šílená teď k oné trati

chodí denně, za deště i hromu,

na brzdiče volá, usmívá se,

a když zmizí vlak, jde s pláčem domů.