BUBEN

Matce pro kacířství syna vzali,

na jesuitu jej vychovali;

a když přišla k němu po letech,

o pravdu když se synem se přela,

Písmem jeho slova vyvracela,

seč mateřské hrudi stačil dech –

jesuita, nechtě slyšet matky,

bořící slov jeho smysl vratký,

po bubnu sáh’ s paličkami v spěch:

aby matku přehlušil i duši

do napiaté kůže hlučně buší.

Přešly věky – stále tytéž děje:

jesuita syn se stále chvěje,

matky výčitkám by nepodleh’.

Připomíná-li mu dávné časy,

Řím kdy vodil do Čech divé chasy,

aby hrůzu nesly ve stín střech,

aby mučily a zabíjely

toho, kdo se nevzdá s duší celý –

buben béře s paličkami v spěch:

aby matku přehlušil i duši,

do napiaté kůže hlučně buší.

Když se ptá ho, zdali věří tomu,

čím jej drží v jesuitů domu,

čím jej sytí ve vysokých zdech,

zda ta víra, jejíž nosí řízu,

přešla také v jeho krev a mízu,

je-li v srdci, nejen na retech,

svědomí zda jemu nevyčítá,

že jen lež jest v jeho nitru skryta –

buben béře s paličkami v spěch:

aby matku přehlušil i duši,

do napiaté kůže hlučně buší.

A když v úzkosti jej volá matky:

Vrať se, synu, vrať se ke mně zpátky,

kde jsi zakotvil, je cizí břeh!

Vrať se na cesty svých dávných dědů,

hledej dále pravdu v jejich sledu;

snad je jinde, nežli v jejich snech,

ale jen ji hledej, jen jdi za ní,

jenom lež ať není tvojí paní – –

buben béře s paličkami v spěch:

aby matku přehlušil i duši,

do napiaté kůže hlučně buší.