BUBENÍK, JÁSAVÉ SLUNCE VÍŘÍ

Bubeník, jásavé slunce víří

nesčíslnými kmity paliček,

zlatá až řeka ulicí do nekonečna se šíří.

Chvatně jdou muži, tančí ženy,

děti v kočárcích zachumeleny

vykukují, jak velkého štěstí uzlíček.

Ti, co se šklebí a nudí,

za bubeníkem jdou v šatech s jemnými proužky,

ale též rozdrbaní a chudí

z lulek svých pouští kouře lehounké kroužky.

Štíhlé slečny malých lásek se sluní,

fialkovou, tou prudkou voní vůní,

holky z fabrik, jež vášnivé romány žijí,

chtivými nozdrami zlato ze vzduchu pijí.

Bubeník slunce rozhazovačně třeště

v prachu jde zlatého, rozvířeného deště.

Staří tak zapomenuli na ústrky,

mladí na pomstu, všichni procitli láskou, jí žili,

stromy sní o zeleni, ač je předjaří ještě,

nádržky vody o tom, jak ptačí se zrcadlí krky

a jak zobáčky pijí s moudrou, chvatnou pílí.