BUBLINY.

Do vltavských vln,

palčivých ran pln,

mlčelivý klesl zpovědník.

A jak v siném proudu znik,

zaúpěla Praha,

ve tvář krále vraha

krvavý proud střík.

Svaté hlavy tíž

padá níž a níž,

chví se, trne řeky Vltavy

posvátný proud modravý,

vlna šumí, úpí,

bubliny se z hloubi kupí

svaté u hlavy.

Ale jaký div!

Když do nebes niv

duše spěla v slunné výšiny,

nad hladinou bubliny

vzplály v žhavém kruhu,

věnčí Páně sluhu,

chloubu otčiny.

Větřík přestal dout,

posvěcený proud

svaté břímě v slavném tichu nes’,

zmlkly vlny, ztichl jez,

žasnou rybek sjezdy,

kolem hlavy hvězdy

září do nebes.

Kudy světec plul,

svítil vodní důl,

břehy zkvetly noční tišinou

novou vonnou květinou:

silná, čistá vůně

dýchá do vln tůně

zlatou bublinou.

Dívky! vonný máj

přišel v český kraj,

svatojanské kvítí začlo růst:

pleťte věnce, minul stesk a půst,

pleťte vytrvale,

světci Janu k chvále

mlčelivých úst.