Buď dětinná.

Jen jednu prosbu splň: buď dětinná,

a nezapírej mladou, bujnou krev.

Ty’s sotva vypučelá květina,

pro kterou svět má tisícerý směv.

Rozpoutej duši, neklaď srdci pout:

hle, nad Tebou se nebes brány klenou,

ó, nedej útlé duši zahynout:

buď vždy a všude tím, co být máš – ženou!

Ti lhou, co zapírají ňader cit,

a příroda jim vtiskne kletby znak,

neb dílo její hodlá rozbořit,

kdo k pouhé hmotě upírá svůj zrak.

Kdo citu odvyk’ – opusť tábor náš

a jdi si mezi luzu zotročenou:

Ó, chraň ten plamen, který v srdci máš,

buď vždy a všude útlou, něžnou ženou!

Těch lidí střež se, kteří jménem věd

Ti hlásat jdou, že láska směšna jest;

jich duše chorá zná jen chromný let

a nekyne jim míru ratolesť.

Jen v lásce blaho – v srdci pravý ráj;

cit ženě sluší, važ si toho věna

a lásku v něm před podlým světem taj,

buď vždy a ve všem jemnocitná žena.

Krb rodinný buď svatým chrámem Tvým!

Hle, kyne večer. Tichne světa ruch.

Do okna měsíc leskem stříbrným

se mile plouží. V dumách bloudí duch.

Slov netřeba tu! Ňadrem oddýchá

cit, pro který jsem marně hledal jméno.

Stín ožil; – děva v náruč pospíchá:

„Zde na mých prsou je Tvá říše, ženo!“