Buď pozdravena otců země,

Buď pozdravena otců země,

ty kraji můj, buď požehnán!

Hor volně k slunci pne se témě

a volně dýše luh i lán.

Zní blahý šumot lesů chvojí

a píseň zvoní v každém zdroji

a nivou věje jara zvěst...

Rozkvetla jabloň všecka bílá

a stará lípa ověnčila

si svěžím listem ratolest.

Červánek jitřní chlumy zlatí

a leskem skví se krajina –

a skřivan jásá nad souvratí,

kde oráč brázdu počíná...

Zde, poutníče, své kroky stav!

Kam padne zrak, jenž rosou kmitá –

luh, pole bory – vše tě vítá

a vše ti kyne na pozdrav. – –

Tam rodná víska – – Mezi buky

kostelní vížka ukryta.

Proč stříbrné tam nezní zvuky?

Proč domů zvon mě nevítá?

Dí smutně vížka z povzdálí:

„Můj, chlapče, zvon mi vyrvali –

bůhví, kde stará jeho spěž!

Však líp je mi, že domů jdeš.“

A rzivý kohout na kostele

se větrem ke mně obrací:

Ba, hochu, vedl si's tam směle –

k nám nový den se navrací.“

A na náhrobku rytíř vstává

a mečem kyne mi, čest vzdává:

„Dobře se's, hochu, dobře bil,

ještěra zlého zahubil!“

A na hřbitově, pode travou,

děd, otec lysou kývá hlavou,

a mrtvých ke mně vane hlas:

„Dík, synku, nezapřel jsi nás!

Pěst tvoje tvrdě kuta byla

a vše, čím trýznil tyran-kat,

tys oplatil mu nastokrát.

Dnes bolest vše se zahojila

a lehce se nám bude spát.“ –

Ó, spěte klidně, spáči bdělí,

ve svatém země objetí!

Dnes za vše, co jste přetrpěli –

za všechny křivdy staletí,

za vaše oslyšené vzdechy,

prolité slzy, marné těchy,

za každý trn, jenž drásal v skráni,

za vaše katem pohrdání,

za sílu, již jste v krev mi vlili,

a za vzdor, jejž jste v čelo vryli

a jenž se světa neleká –

dnes tiché vaší u mohyly

vnuk vděčný zbožně pokleká

a hlavu dojat k zemi chýlí,

k té sladké zemi otcovské,

a po dnech strastí všech a trudů,

tu volnou, svatou líbá půdu

a tiskne na ni srdce své.