Buď růží jen!

Vždy přemýšlím, jak v písně vonném znění

bych, drahá duše, tebe zval?

Snad outlou růží, již jsem v polosnění

na planý šípek ňader štěpoval.

Však rázem myšlénka ta hasne v citu;

jak záhadný by onen obraz byl!

Tak mnohý urval růži porozvitu

a žasnul pak, že srdce ulomil.

Má touha srdce zlomit nepřeje si;

Buď růží dál, mne dále blažiž sen,

a jako strom, když vesna skvost naň věsí,

můj bude život tebou ozdoben.

A starost-li ti v mladé ňadro slítne,

by trudem zakalila jasný zrak,

už dřív než bolu slza v něm se kmitne,

má píseň lapne ji, jak mušku pták.