Buď trůnem Boha!

Jest srdce moje ještě plné slz a hoře,

jak bývá luh pln rosy, nežli vstane zoře

mdlá z lože paprsků; jest plné slz a hoře.

Sám těším se: je v květu zem a voní růže,

a vzduchem píseň zvoní s měkkých hnizd – teď může

tvé nitro vzplát, je v květu zem a voní růže.

Kdo zemi květ dal, ó též k tobě smiluje se;

na loktech Svých Bůh s úsměvem svět celý nese,

On láska jest i k Tobě, doufej, smiluje se.

On noci smutné na skráň věnec ze hvězd splítá,

a jestli v propasť padnou, na dně skryt je chytá

zas v dlaně Své a noci smutné věnec splítá;

nad rmutem vln se zvonce vodních liljí chvějí,

kde pučet dal jim, tam jak ptáci nad peřeji

se květy lotosu a vodních liljí chvějí.

Na skálu holou, která žhavým vedrem puká,

mech hebounký a v sprahlé lůno Jeho ruka

dá pramen vláhy tam, kde žhavým vedrem puká.

Má k všemu soucit, všecko má v Něm spasitele;

hned krmí mravence, hned rovná křídla včele,

kdo klesá pod křížem, v Něm najde spasitele.

Blíž u tebe jest; co Jeho dech vlá na tvé skráni,

juž prchá před Ním žal, jak v slunci páry ranní,

i smutku mrak, jenž chmurný bloudil na tvé skráni.

Hle, nebe v hvězdách planoucí jest trůnem Boha,

a zemi ve květu má v podnož Jeho noha –

Ó srdce, chceš-li štěstím vzplát, buď trůnem Boha!