Buď vítáno mi na stokrát.

Buď vítáno mi na stokrát,

ty, mojí duše jitro, –

tak dlouho práh’ jsem po tobě,

až svitlo jsi v mé nitro!

Mé hvězdy jedna po druhé

mi zacházely zvolna,

a zbyla jen ta vzpomínka,

tak bolná, ach tak bolná!

Já v žádný den už nevěřil,

tak nebe bylo stměno,

tu vzešla’s ty, má dennice,

má duše ty, – má ženo!