BUĎ VŮLE TVÁ...

Jsem, Pane, v hloubi duše toho jist,

že nepodrží palmu Antikrist –

však ďábelský když jeho chechtot slyším,

přec úzkostlivě zírám k nebes výším,

ač z víry měl bych býti bez obav,

a šepci: Otče, zbav nás zlého, zbav!

Hle, jak mou zemi krásnou pohltil,

jak hltá v ní, co kdy jsem nejvýš ctil,

řeč sladkou, již nám v ústa kladly matky,

i duše naší země velké statky,

jež z tužeb otců rostly k listu list –

hle, vše jak ďáblu padá za kořist!

Jak, opřen vzatou naši o pevnost,

lež, vraždu zvýšil za největší ctnost,

s níž na hlomozných strojích nad zem vzlétá,

smrt vysílá, by pánem stal se světa,

by válka dobyla mu nad vším moc,

by světla pohasla a byla noc.

Ó, kéž ta šelma již jest poslední,

i noc, než nadobro se rozední!

Tak toužím, schýlen k utrpení řekám,

v zájetí babylonském, Pane, čekám

Tvůj na příchod, až klesne pýchy hruď,

a prosím: Na zemi Tvá vůle buď!