BUĎ VŮLE TVÁ!

Často jsem, Bože, volal k Tobě:

Ó dej mi perlu, po níž lkám!

Bez ní radš chtěl bych býti v hrobě,

bej mi ten zářný drahokam!

A Ty’s ho nedal – a já poznal,

že byla treta skleněná;

že dobrý jsi, já vděčně doznal

a vroucně pěl: Buď vůle Tvá!

Často jsem, Pane, volal v trýzni:

Ó veď mne v jiný slunný kraj,

po něm má duše celá žízní,

otevř mi zamčený ten ráj! –

Nebyl to ráj, bylo to peklo,

má duše nyní již to zná,

a srdce mé zas vroucně řeklo:

Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!

Často jsem potkal krásné líce

a z hloubi buše úpěl jsem:

Bez ní já nechci žíti více,

ó Bože, spoj mne s andělem!

A minul čas – já zřel je znova –

to že je dávná láska má? –

A šťasten, volný šeptám slova:

Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!

Co dáš, to dáš – já beru s díkem,

co díš, má duše uvěří,

kam pokyneš, já spěji mžikem –

kuřátko za svou mateří.

A blaze je mi pod Tvou rukou,

můj duch se v Tebe vylévá,

a mého srdce tepy tlukou:

Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!