Buď zdráva mi, révo!

Buď zdráva mi, révo plamenná,

buď zdráva, buď zdráva, buď zdráva!

v níž pověčný dřímá žití vzruch,

v níž země své síly, krev svou Bůh

a slunce svůj oheň mi dává.

Zde na stráních modrých Apenin

a všude kol cesty tě zdravím,

jak po kmenech šplháš v lezkyň hrách

a od stromu k stromu v girlandách

se rozpínáš obloukem smavým.

A všude tvé hrozny modravé

mi vesele kynou a svítí

hned jako dvou tmavých očí žár,

hned zase jak bujných prsů pár,

z nichž pije se nesmrtné žití.

A číše když blýská přede mnou

a do snů svých lákáš mě ramen,

tu zdá se mi, chápu starých zvěst,

a myslím, jen v tobě ukryt jest

ten bohům kdys urvaný plamen!

Tys v obrazech Vecellia kolorit

a humorem v Giustiho zpěvu

a v „barbarských odách“ jsi nadšením

a v Mazzinim touhou jsi ztéci Řím

a vášní jsi v povstalců hněvu.

Tys všude, kde blýská lidský duch,

kde jaký svět stavěn i bořen,

kde v myšlénky žhavé padá čin,

tys moderní Léthe křivd a vin

a zázračný života kořen.

Buď zdráva mi, révo! Seveřan,

jsem krví tvou zved’ se a ožil

a zdá se mi, každou tvou krůpějí

jak nový by žití dar s nadějí

a odvahou stékal mi do žil.

Nechť každou tu jeseň pavučí

tvých hroznů žeň bohatou kreje,

a žár jich ať do písní poetů

tu v plamenném výšlehne rozletu

a z očí žen láskou se směje!