Buddha před zrozením.

V hlubinách bytí, v tůních života

myšlénka vznikla toho, který jest,

myšlénka spasit svět; tu němota,

jež hlasem je tak velkým, že by snést

ji nedovedl vesmír, kdyby v zvuk

propuklo ticho její pradávné,

se pojmem zachvěla. Hned moře huk

svůj velký shluklo v jméno přeslavné,

a vichr nes’ je v dál, a hromů řev.

To slovo „ Buddha“ znělo. Celý svět

tušením chvěl se. V stínu svatých dřev

propukl pažit v tisícerý květ,

a v nekonečnou píseň ptáků sbor.

Vše „Buddha“ šeptalo a jásalo,

jak v kruhu hvězd, tak v temném lůně hor.

Teď velké To bez oka zíralo

po míru všem, po vznešené té duši,

jež hodna byla by se Buddhou stát.

Ač všude bují sobeckost, jež kruší

myšlenku spásy, vidí hvězdou plát

přec posléz velkou lásku zázračnou.

Kraj spráhlý byl, a na poušť spražený

o krůpěj rosy po rok bezmračnou

oblohu marně prosí; znavený

tím vedrem vražedným juž zmíral les

a lidé žízní hynuli a zvěř.

Po žhavé skále kráčel brahman, kles’

na kraji strže, věkovitý keř

však zadržel jej v pádu osudném.

A brahman zíral dolů. Tygřice

pod skalou svíjela se. V ukrutném

jí oku hořel bol. Jak vichřice

jí z tlamy nářek hřměl, neb u prsu

dvě mláďata jí žízní zmírala.

On zaplakal, a ona zírala

svým žhavým okem vzhůru, u trsu

kde nad ní visel... Marně chystala

se ku skoku, však – k zemi klesala.

Tu brahman děl: „Krev moji kdybys pila,

svým dětem mléko bysi podala.

Mou zhoubou tedy šťastnou bysi byla!

Však může zhoubou býti mi, co jí

je spásou? Matko, zde má jesti krev!

Ó pij, až prs tvůj děti ukojí,

snad usne pak v tvém srdci divý hněv,

jenž plá z tvých očí, sestro ukrutnice!“

Tak děl a hodil šat svůj od sebe

a seskočil. A matka vražednice

zařvala divoce, až do nebe

vnik’ její děsný hlas, pak vrhla se

na oběť svou a tělo sápala

jí spárem svým, a země třásla se,

tak náhle silná šelma dupala

po padlém muži. On se usmíval

jí sladce v hrozný hled, a život shas’

mu blahým vzdechem, neb si zpomínal

při skonu svém, že velké lásky kvas

byl tygrům připravil... A jeho duch

se vznášel v nebes hloub, volný co pták.

V tu chvíli vyšla v kraji vzdáleném

z komnaty dusné v zahrad vonný vzduch

choť králova, jež sličná byla tak,

že jasné hvězdy na ni žárlily.

Jí teskno bylo v pasu zlaceném,

neb pod srdcem jí poupě dřímalo

a hlásilo se k světlu... Unylý

zor její hledal chlad. Tam kývalo

jí loubí srostlé z keřů růžových,

a z granátů. Když klesla v chladný mech,

bol náhlý schvátil ji. V útrobách svých

své dítě cítila a blahý vzdech

zrozence přivítal... Pokynul bůh:

A jako krůpěj rosy padne v květ,

v to děcko vnořil brahmanův se duch.

Tak zrozen Buddha, který spasil svět.