BUDEME SE PŘÍMIT.

Dnes nadšenou já z lyry hymnu

vám, dobrodinci, k slávě vymnu,

neb nad sůl opravdu a nad chleba

nám toho přímidla je potřeba.

Už vidím svítit zlaté kliky,

dům stojí plný elektriky,

façadou v secessi vše poráží,

pln šroubů, dlah a bandáží.

Sic na svou slávu a ne hanbu

dal údobnou nám kostru pánbu,

však pozděj zlobou jedné sudice

nás preclíkově kroutí křivice.

Vědecký název rány oné

je ten: Rhachitis Vindobonae,

jí nejeden je stižen tvor,

fabrikant, kupec, professor.

Hle, chochol zelený se blíží:

a již to lupá kolem v kříži,

hned kostra měkne, sval je rázem plih,

a frak jako by ztratil v zádech střih.

Muž rozpačit je roven zounu

i před lajtnántkem od dragounů

a tolik nízko páteř ohýbá,

že div mu šariváry nelíbá.

Tu diagnosa jistá vždycky:

ten muž je zcela rhachitický,

sem košatinku, by se nevyškub,

a hned s ním do ústavu pěkně šup.

Tam opět národu on k spáse

ve kříži záhy narovná se

a za den, za dva nebo za týden

se krásně napřímený pustí ven.

A jak to někdy už tak bývá,

přijde-li opět recidiva,

ať vrtí se, neb ať se nevrtí,

tam bude internován do smrti.

A proto já všech křivých k zdrávu

teď vaši slavím slavnou slávu,

ó, dobrodinci milí, ať žije

nám vlastenecká orthopedie!