Ó budeš zas jak druhdy mužem celým?

Jak divný osud tvůj, ó lide český!

Co zkusil jsi! Tys evropský byl Job!

Jak ztýraly tě římských klateb blesky!

Jak rvaly spáry jezovitských zlob!

Již hrůzou oněměly tvoje stesky,

když víc než stoletý tě sevřel hrob,

a hle, dnes ti, co pravdu na kříž bijí,

tě vidět musí, kterak jásáš: Žiji!

A žiješ! Divy ryje z rodné půdy

tvých synů jedněch pilný rýč a pluh.

Tvých dolů černý démant, hor tvých rudy,

tvých továren a parostrojů ruch –

ó co to úsilí, co práce všudy;

zda nad tím neužas by předků duch?!

Hle, po tak mnohé, po tak strašné muce

tak zdatny jsou tvá hlava a tvé ruce!

A zříme více, národe náš drahý;

ne tělo jen, i duch tvůj ožil zas.

Ač i tvůj rozum ubíjen byl vrahy,

když dán byls Koniášům napospas,

přec nezakrněls! Vyhnaly tvé snahy

i v umění i vědách v mnohý klas;

a budoucnosť ať cokoli ti nese,

ty zdviháš práva štít řka: Nedáme se!

Nuž, budeš zas jak druhdy mužem celým?

Ach, lide Husův, netaj si svých mdlob.

Tak rváno byvši věkem zatemnělým

tvé srdce podnes není bez chorob.

Vždyť nechce, nechce rozumět těm skvělým,

těm nejsvětějším tužbám slavných dob,

a vše, co našim otcům bylo svatým,

to dnes mu bláznovstvím neb bludem klatým!!

Až tvoje srdce, srdce pookřeje

a očistí se v Božím prameni,

až v Kristu zakotví zas české děje

po dlouhé plavbě mořem mámení,

pak hvězda slávy zas se pozaskvěje,

pak naši padlí budou pomstěni! – –

Nuž, bude tak? Toť v radě Hospodina.

Však nebude-li, tvá jen, tvá to vina!