Buditelům našim.

Již nad hlavou nám třtina zlomena,

a dějin list, kde jméno české psáno,

byl obrácen; dál věku soud

pře jiné vážil. Bylo dokonáno,

i stenů mroucích zmlkla ozvěna

a zapomnění valil času proud.

Jen jméno ještě zbylo z národu,

však i to jméno zvrhlé jeho děti

již zapřely. Jak v poušti hrob

jen větrům známý, ježto přes něj letí,

a sloupům písku, v děsném pochodu

jej zasypávajícím beze stop:

Tak mizel v osamělém hynutí

ten zbytek zbylých srdcí osiřelých,

jenž přečkal svůj i vlasti pád,

i bylo třeba duchů žhavě smělých,

jen zapět jemu píseň labutí,

a velké lásky, slzou česť mu vzdát.

Tak bídný, ztracený to národ byl.

Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví,

ó soucitní vy věštcové,

svůj vzňali záměr božsky odvážlivý?

Kde onu víru v mocnosť lidských sil,

kde tolik žáru v trouchni hrobové?

Kde tolik lásky pro ten padlý lid

hruď vaše našla, tolik smilování?

V tom věku msty, kdy ctností jest

kvil slabých trestat jedem pohrdání,

kdyť hanbou, ku kleslým se nachýlit,

i pýchou, šlapat přemožených čest?

Kdo naučil vás tolik odpouštět

těm robům chabým, nehodným svých dědů?

Kdo v národ mdlý vám víru dal,

že z jeho zubožených, mroucích sledů

by mohla nová sláva vypučet

jak pramen v poušti ze zvětralých skal?

Kdo dal vám naději tak zmužilou

i předtuchu tak zázračného jasu,

že podnikli jste hrdý div,

zvát opuštěný houfec ku zápasu

s tak obrovitou, krutou přesilou,

již mocně vlásti zřel, se probudiv?

Ó jak jste milovali národ ten,

tak velkých činů za schopna jej ctíce,

kdy v snížení mřel nejhlubším!

Ó možno není milovati více!

Jen taký zápal, slunný jako den,

vzňal život nad hrobovým ovzduším.

A my, snů vašich vřelých zrozenci,

my, národ oživený vaším dechem,

my nemáme v se víry již?

My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem,

a hlavy shýbáme jak souzenci

před napřaženým mečem tupě níž?

Vy v lepší budoucno jste doufali, –

hle, jsme již živou budoucností vaší,

již bájil sen váš sálavý!

Ó hanba, naději-li nad vše dražší

vám, svatí rekové, jsme sklamali

jak skvostů vzácných dědic mrhavý!

Váš odkaz nejdražší – toť víra v nás!

Toť láska, která klatbu s klatých snímá

a žehná nám i budoucím,

žár čistý v pokoleních bludných vznímá

a chranlivě jim nad propastí sráz

v pouť jistou hradí loubím kvetoucím.

Váš odkaz, křisitelé velební,

ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha,

on zbraně svěť nám nadšením!

Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá,

a démonové naši hrozební

se zděsí naší spásy znamením!