BUDIŽ SVĚTLO!

To slovo prorocké a křídlaté,

to ranní procitnutí k žití ději,

ten prvý úder v struny napjaté

ku světotvůrčí božské epopeji,

ten odpovídá dřív, než otaz bádá:

kde, v čem jest pramen žití zázračný?

Ta věštba zářná, hlas ten oblačný,

báj dob, kdy šedá věčnosť byla mláda, –

to slovo dosud, na vždy, dokavád

se všecko žití v popel nerozmetlo,

nám ducha s hmotou pojí v smír a lad,

to slovo: Budiž světlo!

Toť krásná zvěsť a věčně pravdivá!

Bůh projevil tím slovem božství svoje,

jím chará hmota matná, neživá

v ruch vyprýštila sladké žití zdroje;

jeť světlem stavba světa započata,

by člověk stal se jejím vrcholem!

Tak navždy psáno jasným plápolem:

jen ze světla se zrodí lidskosť svatá!

By člověk v pravdě člověkem se stal,

by štěstí, jehož schopen, jemu zkvetlo, –

k té metě duchu lidstva křídla vzpjal

vzkaz božský: Budiž světlo!

Toť biblická je zvěsť a dějiny

všech věků zvučí ozvěnami po ní!

Jak z jedné, ryze zlaté litiny

se hvězdné činy v chaos dějů roní;

boj světla s tmou jest losem lidských rodův,

jest kletbou člověka i blaženstvím!

Jest předurčením, jež svým prvenstvím

se vžilo do geniův, do národův,

a na skráň hrdinův i nadšencův

vždy růže lidství i s jich trny pletlo!

Slyš! výsosť lidská hesly mučencův

k nám volá: Budiž světlo!

A není tužby nad ten světlý pud,

jež výš by nesla zraky, srdce, duchy!

Jak bez ní zlatem těžký nach je chud

a na poháru slasti rty jak suchy!

Jeť marno dobývati lidstvu slávy,

kde dar ten nejvyšší, ten světla dar

v děl hřmění vítězném svůj slaví zmar

a v černém dýmu čistou zář svou tráví;

jeť marno blaha ždáť, kde k osudným

se hodům hejno nočních dravců sletlo!

Tmy orgie jsou děsem obludným

a svatým soudem – světlo!

Zem jest jen krůpěj v moři přírody;

jen jedno slunce na našem plá nebi;

však svatým právem srovnať národy,

co sluncí ducha nám tu zapotřebí!

O, kolik sluncí v srdcích sálajících

by v žertvu spálilo jich vřelou krev,

než by byl uzřen každé křivdy zjev

a bledosť utrpení na všech lících,

než oko dějin, k soudu zbystřené,

by všecky slzy, všechny hříchy sčetlo!

Kdež, pravdo, pochodně dosť plamenné?

ó vzněť je! dej nám světlo!

Toť velký úděl, krotiť živlů moc

a zkoumať hybné síly všehomíra,

však větší, pátrať v lidských bludů noc,

kde člověk – ó, kde národ křivdou zmírá!

To těžší, světější však čásť je díla!

Ač světlo bolí uslzený zrak,

sem, božská pravdo, žehni v dusný mrak,

jenž slepé srdce chladem obestýlá!

Sem, hvězdooká, milosrdná, sleť,

vše zjasni, co kdy lidské právo hnětlo,

a do svědomí všeho světa svěť,

jak požár, mstící světlo!

Zař, osvěto, tak družně národům

jak rodný krb, jak zřítelnice matky;

zhřej lidstvu větrný ten jeho dům

a zaplaň v půlnoc mezi křižovatky,

tam vytas paprsků svých zlaté meče,

nechť rány tvé jak blesky zasrší!

Jest čas, ať hodina již vyprší!

Dost dávno již se příšer vláda vleče.

Křeš jiskry z temnoty a propasti

až ke dnu zbičuj, ohnivá ty metlo,

a v jeden plápol rozněť po vlasti

žár toužný: Budiž světlo!

O, budiž světlo! Jaká lahoda

v tom hesle zářném, jaké usmíření!

A v moři věků není národa,

ni v bájích zázračného děje není,

jenž takou žízeň světla, také zoře

svou krví ruměnné má za sebou,

jak ten, jenž s mučednictví velebou

pil za světlo svůj strašný kalich hoře.

On, pronikaje mlhu příštích dnů

když upíná v ni věštecký svůj zřetel,

zda zří jen třpytné bludice svých snů

či záři blahých světel?

Zda leskem sluncí přechází nám zrak

či slzami, kdy zříme do budoucna?

Ó marno slídiť v páry do oblak!

Jen v srdcích mohou pláť ta světla vroucná,

jen v nás, jen v naší vůli, v našem žáru

ať síla vře i hoří vědomí,

jež němou pečeť losů rozlomí

a vyrve tajemství ze sfingy spárů!

Jen duch-li sálá v nás tak ohnivý,

že všecko přetrvá, co s námi zetlí:

pak není budoucnosť vid mámivý,

však jest to život světlý!

A v službě světla, v službě jediné,

jež člověka i národa jest hodna,

dál kročme na své dráze dějinné!

A světlo jen, ta tvůrčí síla plodná,

i nám svět nový z temna zmatků stvoří,

svět, který uzře světla svatý štít,

i malý národ za ním bude ctít,

svět spravedlivý! – Zář se povynoří

z vln sočících, a hvězda plamenná

svět povede pak v nový smírný Betlém,

kde vstane lidskosť znovuzrozená!

I vzejde spása světlem!

Vstaň, světlo pravé, přísná osvěto,

jak rytíř čistý pod přísahou svatou,

jenž poráží, co lidstvím prokleto,

a lež i podlosť potírá svou patou.

Vstaň pod korouhví, na níž hvězdy planou, –

tři hvězdy: lidskosť, pravda, svoboda!

Nechť slavně slunná, jarní pohoda

či zimní vichry k oněm hvězdám vanou:

nes vysoko to světlé znamení,

byť zápasíc i s bouřemi se střetlo!

Jen vzhůru, budoucnosti shvězdění,

vzleť s hymnou: Budiž světlo!