BUĎME TVRDÍ!

Rostli jsme jak doubky na skal srázech,

třásl námi po věk vichřic děs;

stáli na své půdě v bouřích, mrazech,

stojíme tam pevně ještě dnes.

Bývali jsme doubky, teď jsme duby,

mráz a bouře ať si přijdou zas,

to je údělem již naší sudby,

stojíme však, neohnete nás!

Naše půda jako ocel ta je,

v ní tkví pevně naše kořeny;

krví našich Otců prolnuta je

a z ní ženou do nás plameny.

Vzali jste nám všechna lidská práva,

rab jsme byli všecko, co je Čech;

už jste zapomněli? tak se stává,

však to žije v našich pamětech.

A žít bude do všech pokolení,

s matky mlékem pít se nenávist,

která Svobodu svou nad vše cení,

a kde pánem, neustoupí z míst.

Neuhasitelná vaše žízeň

po bývalé kdysi nadmoci,

vetřít v prodajných se duší přízeň,

před národem ta je bez moci.

Na půl cesty už vám vyšli lstiví

zaprodanci; málo? chcete víc?

dusné ticho zasmušile civí

z národa vám svobodného vstříc!

Bdí! a na své k smrti žárlivý je,

ztratit právo je mu ztratit čest,

sláva mlatů českých mrtva, žije

mlatu tvrdší dosud česká pěst!