Budníček.

Mluv, šedé-li to jenom peří máš

či skvostný hedváb, pěvče temnooký,

jímž po žlutou až hruď se zdobíváš,

než skládáš svoje melodické sloky?

Jak záhy z klína Vesny vzlétáš ven,

bys dříve zapěl líbezné jí kvinty,

než vysní země zelený svůj sen

a včela slíbá snivé hyacinthy;

Dřív nežli skála oděje se v mech

a fialkové luh otevře oči,

než choré třemše navrátí se dech

a lesní pramen po nivách si skočí.

Své před zorou, než jitřní zvučí zvon,

už modlitby a hymny pěješ ranné,

a toužně za tónem se vznáší tón

jak povzdech flétny za večera hrané...

Těch zvuků každý, sivý mistře můj,

jak rosa padá v sprahlý sad mé hrudi,

a zaslechne-li první pozdrav tvůj,

i srdce mé z dum šedavých se budí.

A divem omladá v něm dětství sen,

jež zlatým šípem vzniklo z žití kuše,

a blahem jsem i žalem opojen,

jak pil bych víno z hroznů vlastní duše.

Jím zpíjím se a nevystřízvím již

z té touhy po kráse a písní zdobě,

ač vím, že kráčejí vždy blíž a blíž,

kdo na mne kámen zvednou ještě v hrobě.

Však jednou jistě zvolá nový čas:

„To padělané šampaňské mě nudí,“

a na domácí révy hodokvas

tvým zpěvem, milý budníčku, mě zbudí.