BUDOUCÍ ČLOVĚK.

Na jednoho člověka myslím dnes sobě.

Až duch můj prach těla střese,

až dávno už klidně spát budu v hrobě,

on teprv snad k žití se vznese.

Kde jeho rodiče, vlasť, bratří budou,

to nevím a nemohu říci.

Jen vidím tu postavu hladovou, chudou,

však tvář jak rozžžatou svíci.

A čelo hrdé a myšlením zryté

a planoucí, modré zraky

a v těžkou lebku jak v nádobu slité

vše hvězdy a blesky, mraky.

Z ní časem snad hrom činů velkých střelí

a nebeský oheň se vznítí

a kometou vyletí podnik skvělý,

jenž lidstvu na cestu svítí.

Snad chtít bude bratřím podati chleba,

však zkamení v dlani mu žhoucí,

snad samému útěchy bude třeba,

však hrd bude na dvéře tlouci.

Snad života robství v něm sdusí vše v jádru,

a zardousí myšlénku živou,

a všecko, co bouřilo v mozku a ňádru,

jen slzou propukne tklivou.

Snad v okovy otrocké bude jat,

a v poutech, jež na údech chřestí,

pak zapomní píseň, již slýchal rád,

tu píseň o slávě a štěstí.

Má pověsť k němu nesletne s věků,

on nepozná svého tu druha,

jenž trpěl též, hynul v zoufání jeku,

však nezmohl osidla tuhá.

Kdo o mně jemu pak napoví?

Vše zůstane – život a bouře,

jen tělo se po mně zas obnoví,

jak na ohni kotouče kouře.

Ty země, vy slunce daleká,

vy v dar život věků máte.

Ty přírodo, matko člověka,

ó pozdrav jej nastokráte!