BUDOUCÍ VLASŤ.

„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? –

Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! –

Snad že se vlny mořské bojíš? –

O neboj se, pevná jest loď.

Slyš, páže můj! – darmo volání; –

On neslyší! – Co znamená

Ta touha tvá, to tvoje lkání?“–

„„Tam za mlhou snad vlasť je má!““

„„O patř! o hleď! co z moře klínu

V požár večerní vystoupá;

Polou to leží v mlhy stínu,

Půl to chová vlna skoupá.

O pane, hleď! v poslední záři

Jak zlatě soumrakem to hrá;

O jistě vlasti hledím v tváři,

O jistě! jistě! vlasť to má!““

„O páže můj, nechtěj tam zříti!

Darmo radostný budíš cit! –

Co pravíš vlastí svojí býti,

Jest jenom Lůny chladný svit;

Až vzhůru se nad moře zvedne,

Až poslední dne zhasne zář:

Obličej její touhou zbledne,

Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – –

„Slyš, páže můj! – Kroky měsíce

Jsou daleko, v půl přešla noc! –

Proč rosí slza tvé zas líce? –

Jakého želu zas tě moc,

Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane!

Sotva to oko rozezná,

Co v bledé Lůny záři plane;

O jistě, jistě vlasť to má!““

„Čí jazyk tobě řečí zrádnou

Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? –

Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou!

Co tam zveš vlastí, jest jen mrak.

A proto slyš! o slyš, pojď spáti,

Než líce z jitra zbarví den;

Snad že se ve snách budeš smáti

Vstříc vlasti své; sen jako sen!“

Poslechnul páže, odšel spáti.

Ještě nepřešel noci stín.

Pán vloží, pokoj chtě mu dáti,

Jej v lůžko chladné, v moře klín.

A nad ním jitro, večer vzplane,

Již však nezbarví jeho líc; –

On věčně, věčně nepovstane: –

Že hledal vlasť svou, neví víc.