BUDOUCÍMU PŘÍSTAVU

Zem zryta v kotlině na konci pustých lad,

blíž řeky. Skřípe stroj a duní vozy kolem,

Dělníků motyky já bušit slyším v chvat.

Den smutný, ospalý, pln kouřů táhne dolem.

Loď k břehu blíží se z řetězů rachotem,

jak dítě vzlyklo by, lká z lokomotiv nitra.

A zase pod strojem se drolí, praská zem –

tak roste kotlina – vždy o krok dále zítra.

A roky valit se, jsem cítil během svým

po pusté planině, za níž je Prahu zříti,

a domy řadit se a růsti údolím,

zpěv plavců zdrsnělý se na pobřeží chvíti.

Tón houslí z krčmy zní, a z lodní šalupy

dunění zaléhá beztvárnou melodií.

A středem ulic těch, jež černy, zástupy

kol spousty nákladu v hučícím davu míjí.

Hned lidmi živoucí jsem viděl celý kout,

pod sněhem krajinu se v bílý rubáš klásti,

a lodi přístavem pozvolna plout a plout,

podzimním vzduchem tím se plachty šedé třásti.

A stojí lodí řad. Jen svými stožáry

se zakolébají před šedých domů řadou.

Ztopeny v zarudlé mlh světlých opary,

se k spánku zimnímu jak tiché stíny kladou.

A zvolna, zvolna led je svírá na bocích,

v mlčení vkouzleny by celou zimu spaly.

– Té Praze zašedlé, zakryté v oblacích,

roustoucí každým dnem, jakby tu naslouchaly. –