BUĎTE POŽEHNÁNY ČESKÉ LÁNY.

V pšeničném poli vlní se klasy,

šeptají si píseň o štěstí,

a sedlák s holí v čele své chasy

jde ortel nad nimi vynésti.

Stanuli ženci. Brousejí kosy

a s chutí plijí si do dlaní,

sekají pšenci, nazí a bosi

a slunko jim praží do skrání.

Padají klasy, padají k zemi

a pějí si píseň o štěstí –,

umlkly hlasy – znějí jen steny,

pot stéká po rukou do pěstí.

Slunéčko praží a vzduch se chvěje,

horko je k zalknutí kol a kol,

a chasa sváží – sedlák se směje,

že mu zas přibude do stodol.

Oddechy z hrudí mocné se chvějí

a steny kvílejí po poli –,

ještě že chudí sténati smějí,

že sedlák nesáhne po holi?

Sedlák je pánem, a proto chasa

sama se musí dřít na poli,

on přece s chámem, z jiného masa,

může si dovolit cokoli.

Sežali pšenku – každý se třese –,

jazyky lepí se na dásně –

a sedlák sklenku vody jim nese

a žádný z nich ani nežasne.

Již táhnou domů a sedlák kleje,

aby šli rychleji, huláká –.

Co po tom komu? Vždyť on ví, že je

to pouze vesnická čeládka.