Bůh a Bajadera.

Mahadé, pán všeho Míra,

Po šesté jde v lidí vlast,

Složiv dobu bohatýra

Čije s námi bol i slast;

U nás ráčí bytem dlíti,

Na sobě vše zkuse žít;

Má-li shovět, nebo mstíti,

Musí lidi lidsky zřít.

Když pak co pocestný město si prohled’,

Veliké skoumal a na malé dohled’:

Libo mu k večerou dále zas jít.

Když jej krok tak ven zas vedl,

Kde ty zadní domky jsou,

S líčenou on tváří shledl

Děvu krásnou, ztracenou.

Zdrávas, roztomilá dcera!

„Díky! počkej, hned jsem tvá!“

A kdo jsi ty?– „Bajadera,

A zde láska sídlo má.“

Ochotně cimbaly ku plesu tluče,

Točí se v kole tak líbě a ruče,

Nahne, skloní se, kytku mu dá.

Ku prahu jej lichotivě,

Do domečku nutí již:

„Krásný hoste! hned je živě

Osvícena moje chyž!

Jsi-li umdlen, chci tě sílit,

Mírnit bolest nohou tvých,

Jenom k vůli tvé se chýlit,

Jednat pokoj, ples i smích.“

Zmirňuje domnělé bolesti čile:

Nebeský znamená k zábavě milé

Lidské tu srdce i v tenatech zlých.

Otrocké on žádá služby,

Jí tím pochotnější jsou;

Časně vynucené tužby

Znenáhla vrou přírodou:

A tak brž, kam květ se hostí,

Ovoce se zjevuje,

Jestli v umu poslušnosti,

Na blízku i láska je.

Však by ji přísněji skoumal a spíše,

Vyvolí hlubiny znatel i výše

Rozkoš a hrůzu a trápení zlé.

Růžové jí líbá líce,

Znej, jak láska bolívá;

Sama svá již není více,

Ponejprv slz prolívá;

Zajatá mu k nohoum padne,

O rozkoš ne, o zisk ne,

A ty oudy umou vnadné

Upírají služby své.

A tak ku veselé slavnosti lůžka

Hotoví tmavé své líbezné rúška

Noc ony tkaniny roztomilé.

Pozdě uspaná vždy pílí

Vstáti dřív dne bílého;

Na srdci tu – neví, sní-li –

Najde mrtva milého!

Naň se vrhne, slzí proudy,

Nezkřísí jej žal ni řev,

Brzy nesou tuhé oudy

Ve plápolné jámy zev.

Ji zbudí pohřební zpěvové kněží,

Zuří a lidem se tiskne a běží.

„Kdos? co ti žene sem v oupalu krev?“

U mar sklesne, a křik její

Proniká vší dědinou:

„Manžele mi vzíti chtějí,

Ve hrob spásu jedinou!

Má mi v popel rozpadnouti

Těchto oudů božský jas?

Můj byl! ach, jen noc mým slouti!

Nic! on na věky mě spas!“

Zpívají kněží: „My nosíme šedé,

Po dlouhém umdlení starotou bledé,

Nosíme mladé, než myslí, že čas!

Poslyš, co tvých kněží věra:

Nebyl on tvým manželem.

Živas ty co Bajadera,

Cizí povinnostem všem.

Stín se jenom za svým tělem

V ticho smrti ubírá,

Druže jen jde za manželem,

Povinnost i čest tu má.

Zavzněte trouby ku svatému stesku,

Vezměte bohové v plamene blesku

Mládce, dní ozdobu v obydlí svá.“

Takto zbor, an bez milosti

Rozmnožuje její bol:

A tuť ona po svém hosti

Skočí v žárný smrti dol.

Ale božský jun se vznese

Vzhůru sloupem ohnivým,

Ejhle, v náručí svém nese

Milou nad plamen a dým!

Těší se bohové z vinniků žalů,

Zvedají děti své z hlubokých kalů

Žhavýma rukama k nebesům svým.