Bůh a člověk.

Má duše smutna je a dnes mi toho žel,

že jsem, svět utvořiv, den pouze v práci ustal,

bych v duši člověka teď věky pohlížel,

jak viny tmavý červ v ní na ještěra vzrůstal.

V svět plný bolesti jsi, bože, hodil nás,

že nyní životem jak po hřbitově jdeme,

rve nemoc těla nám a nitro naše mráz

a našim výčitkám tvé rty vždy byly němé.

V tom víru závratném, kde cíl a účel jest.

Tvé oko hněvivé a pohled váš, ten zebe –

já vím, kdes v začátku těch dlouhých, dlouhých cest

Tys stvořil člověka – a on si stvořil Tebe.