Bůh a rab.

Na kříži dokonával Kristus, Bůh,

a s Kristem rab, jejž honil vášně ruch

a lidských chtíčů zdivočelý pes,

až štván a kousán vzepřel se a kles'.

Zrak Kristův k nebi vznesl se a has',

však člověk hněvně trhal nohou svaz

a mocí z provazů chtěl rukou ven;

on v poutech mřel, Bůh hřeby proboden.

Tich hlavu sklonil jen, když umíral,

ne člověk týraný; zda div, že lál

a děl, když vzdornou lebku vznesl výš:

„Bůh snadno může podstoupiti kříž!“

Leč co můž Bůh, to nemůž člověk přec,

ten dravec uzavřený v žití klec,

to bláto ohyzdné, ten rmut a kal,

jejž Tvůrce v ráji ženě hříčkou dal.

Ba všecky nás zde chabých vloh a sil

vzruch hmoty loutkami jen urobil;

a země, země! Jaký že to div?

slin škoda je, bych na vše žití pliv'.

Jen křivdy nadvlády mi bylo zřít,

zda zlostí klokotem jsem neměl vřít

a lát, kde nemohl jsem vyžebrat,

a brát, kde z mnoha nechtěli mi dát?

Či bratry bít jsem nebyl vycvičen

a chleby loupit jim, brát statky v plen

a z rodných domů v otroctví je štvát

a za stráž porobených s mečem stát?

Byl k žhářství jsem a vraždě bratrů hnán,

až vyučen sám jat jsem byl a rván,

a hnáty kat mi zlámal, dřív můj druh...

Na kříži tiše mřít můž' jenom Bůh!“

A na Krista zřel v posled rudý zrak:

„Ty k otci jdeš, kam já – kam já jdu však?“

A Kristus děl: „Hřích jiných svým jsi nes',

v ráj smířen vejdeš se mnou ještě dnes!“

A sklonil hlavu člověk v smrti sen

a sklonil Bůh ji... Nad světem has' den,

a slunná ze zpod mraků tryskla zář,

dva umučené políbila v tvář.