Bůh budoucnosti.

Již zvolna tratí se ten záblesk růžový,

jenž tvář Tvou, Kriste, božstvím zlatil,

a soumrak nevěry, tak temně hrobový,

svět náš, se zdá, už navždy schvátil.

Již ruce poklesly, jež ku modlitbám pnul,

ó Kriste, člověk v zbožném hnutí,

vždyť hřeb těch dlaní Tvých se dosud nepohnul,

by uvolnil je k obejmutí.

Svět věřit přestává, že činem oděje

se Tvoje zvěsť o věčném míru,

a v hrob, kam pohřbívá vše svoje naděje,

tam hází také svoji víru.

A s hlukem hromovým, až chví se v nitru zem,

se řítí staré lidstva řády.

Co bude nyní dál, ptá lid se chvějným rtem,

kdo strhne svět v jho svojí vlády?

Duch lží, ten antikrist, svou bibli rozkládá

a láká duše nerozhodné,

za chvilku útěchy si srdce vyžádá,

je na kápí si bláznů vbodne.

Jen zisk a sobectví tu mrazně pučí kol,

ty ledné květy přítomnosti,

jich šťáva přehořká nezhojí cizí bol,

jen jed, zmar ona v sobě hostí.

Ty mlčíš, visíš dál. A marně jeden zvuk

my z božských Tvojich retů ždáme.

Mře člověk návalem těch žhavých vnitřních muk

a marně pouta pochyb láme.

Tak sám se potácí... Kam dojde v konec tak?

Zří jatka krvavá – svou zemi.

Na nebe upírá svůj vyděšený zrak,

a chladné nebe – hrob je němý.

Sám v sebe zadumán se bolem opíjí,

dál pádí, oděn v lesť a zradu,

na bratra tasí meč a pušku nabíjí

a krve zná jen divou vnadu.

Je vesel na povrch, co v nitru rve jej hlod

a palčivá jej hrůza sžírá,

zří, bez cíle jak dál se nový rodí plod,

a starý rod bez těchy zmírá.

Nač tedy žíti dál? Nač trpět, pracovat

a tíhu žití dále nésti?

Jeť dávno ztracena, již člověk slýchal rád,

Tvá zvěsť o božské říši štěstí.

A bolněj’ nežli Ty, na kříži stenaje,

se svíjí, s trnového lože

ten výkřik děsivý tu letí do kraje:

„Ó proč jsi opustil mě, Bože?

Já marně, bohové, vás k pláči vyzýval,

ty bohy starých, slavných bájí –

zda Zeus či Jehova mi jaké těchy dal?

Jest ticho v Olympu i v ráji...

Jsem ztracen! Není dne a není vzduchu kol,

a v tmě, jíž krvavý žár září,

ční Mamon kovový, a v zoufalý náš bol

smích cynický mu kmitá v tváři.

Má dcera poklesla, má choť mě zradila,

syn můj je vrah a zrádce bídný,

mých zásad základy rez pochyb rozryla,

a nikde paprsk těchy vlídný!

Já také poklesnu – vím, ve zločinu sluj,

v mých očích tma, mé srdce puká,

přec ještě jedenkrát tu volám: Bože můj,

ó jsi-li, zadrž tvá mě ruka!“

A náhle jakýs hlas tak milý, dojemný

mu srdce vnadí v sladké tuše:

„Já jsem! Ve srdci tvém ten zachvěv tajemný

to má je jsoucnost, moje duše.

Jsem stále u tebe! A bys se vrhal v kal,

mně neujdeš – já najdu tebe.

Pojď ke mně, znavený, bys sobě odpočal,

své srdce dám ti – smutných nebe!

Ó nestyď za slzy se, nechať kanou jen,

já také hořce plakal kdysi.

Tys trpěl, zápasil, ty budeš vykoupen,

má láska tebe z mrtvých vzkřísí.

Ó pojď – je země klam a vše zde smrť a hrob,

a jinde není těchy žádné,

a není spásy, leč u kříže mého stop –

svět celý před ním jednou padne!

Ó nech je smát, se rvát a proklínat svou tíž...

ty zoufalé, ty osamělé –

můj puká vetchý kříž a k vám se kloní níž,

a já obejmu lidstvo celé!“

A budoucnosti Bůh tu Kristus visí dál

nad přítomností vlny zrádné,

sní o člověku dál svůj sladký ideál,

že celý svět mu v náruč padne!