BŮH, CÍSAŘ, ČEST.

Do hrobky předků v těžké rakvi

– erb rozbitý jest na ni dán –

poslední prastarého rodu

jest spouštěn navždy mladý pán.

Pad v souboji. Sok proťal jemu

svou šavlí tepnu na hrdle –

přáteli byli do té chvíle,

kdy srazili se ve při zlé.

Zvětralá mamsel ze šantánu

zkalila přátelský jim tok,

když s jízdním plukem na manevry

na venkov přišel přítel – sok.

Do chvíle té žil na svém zámku

obvyklou svoji selanku,

hon, výlet do hlavního města,

a řadu krátkých románků.

Když studia svá skončil skvěle,

zhas otec mu. Byl moudrý muž,

jenž do škol poslal syna s knězem

a nestaral se o něj už.

Bylť přesvědčen, že smysl žití

syn nadaný už v krvi měl:

tož císaře, čest, boha – tenkrát

jen formálně mu připomněl.

Půl mládí byla za ním tehdy,

půl mládí zvykle ztrávená:

psy, lokaj, pony, guvernantka

a panská, holka červená.

Máť zemřela mu při porodu –

leč smutek ten byl plesem smyt,

že syn a udržitel rodu

se ráčil právě narodit.

Jak vidím, romance má stojí

na hlavě, vzhůru nohama –

já tímhle koncem začíti měl,

no, už se stalo. Vina má.

Tož skončím, Muso, vzývaje tě,

dej, nechť se zpěv ten podaří

o zdobě vyšší společnosti.

Žil bohu, cti a císaři.