BŮH JE.

Když v mlčících temnotách záhad a hořkého snění

se rozum náš bezmocně třás',

jak umírajících starců zlomený hlas,

tu – spiklenci dlouho k mlčení zavázaní –

jsme konečně šeptali víry své bolestné přikázání.

Je Bůh,

neznámý, tajemný, nevyzpytatelný,

od věků do věků záhadný duch.

Základní kámen vesmíru, dobra a zlého,

konec a počátek všeho,

ztrnulost mrtvá a odvěký pohyb a ruch.

Pro sladkou bolest našich závratných tuch

po nebi rozhodil lehce zářící světy,

jak hořící zrní,

jak nad hlavou snoubenců úsměvné květy.

Vypočet', vyměřil všem

s tajemnou přesností matematickou

k prasknutí vypiaté oblouky dalekých drah.

Však do tance nevinných dívek a radostných zpěvů,

pod městy, přístavy, pod dědinami

– jak by chtěl zahrát si s lidskou

bezcennou nickou –

za hřmění podzemních hromů, v šíleném hněvu

nechává náhle se rozpuknout zem.

Jak hospodyň kynoucímu, vonnému chlebu,

požehná mnohému kraji a nechá jej kvést

tisícem bílých vesniček a vábících měst.

Však pojednou přívalem vzbouřených vod

spláchne je jako dešť s bojiště tekoucí krev,

střese jak vichr – bláznivý sadař – nezralý plod.

Jako stavitel slavného chrámu rozpuklou stěnu,

jako muž dobrý svou těhotnou ženu,

zachytil laskavě drny

a pevnými trny,

kořeny stromu a kře

nad řekou hrozivě skloněný svah.

Však chladný a klidný a lhostejně němý

– jako při pláči služky hněvivá paní,

jako v srpnových vedrech

nad polem žíznivým skloněný kříž –

rukou nepohne ani,

když ubohý, bezmocný lid,

– spoutaný obr, jenž na bedrech

nese každého státu a národa největší tíž –

ohnivým bičem hladu a práce mrskán a bit

v temnotách života po stech, tisících mře.

Ušetřil, moudrý hospodář, vzácné přírodní látky,

a dutými učinil stébla, by zlomeně neklesla,

lehce však unesla

těžce převislý plod.

Před nočním chladem uzavřel květy v schýlené plátky

jak do dětské polouvřené hrsti.

Na pouštích odvrátil od země blahovičníků hrot.

Skřivánka oblékl do šatu šedivé prsti,

lvu dal nazlátlý, písečné poušti podobný vlas

a v žíhané srsti

krvežíznivého tygra pás za pásem ryl,

aby ho v houštinách džunglí bezpečně skryl.

Však tajemnou duši, své dítě,

– paprsek světla oživující systémy nervů,

strážkyni bílou opouštějící zbořený dům

před vpádem červů –

omámil těžkými parami krve a země,

ponořil v záhad mlčící noc.

V temnotách životních cest

dal jí průvodce věrné,

naděje věčné a sladké jak úsměvy hvězd.

Však zároveň vyslal bídu a úzkostný strach,

aby nás na loži svatebním, v nejsladších snách

přepadly, rdousily v tmách.

Jak sílicí víno do našich žil

krve proud věčně se omlazující vlil,

jak laskaví, tajemní lékaři.

Hruď vzedmutou naplnil vědomím všemocných sil.

Však zároveň rukou vladařskou kýv'

a se lstivým úsměškem na tváři

za námi vyslal nemoci černé,

mory a choleru, tyf,

aby nás jako věc zbytečnou zašláply v prach.

Tak šeptali jsme si a počali chápat,

jak života svého východ a západ,

jako střídání světla a tmy:

Je Bůh,

velký a tajemný, záhadný duch,

neznámá síla, odvěký pohyb a ruch.

Vidíme zřejmě všemocné, nezlomné řády

jeho vesmírné vlády.

Jeho však sama nemožno tady

vymezit smysly a změřit.

Můžem' ho tušit

bolestně žhoucím, závratným snem.

Můžeme v něho srdcem horoucím věřit,

nadšeně ctít.

Však můžeme také ho zrušit,

bez něho jít.

Tak jsme řekli a počali uctívat zem.