BŮH LÁSKA JEST.

Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé,

strom bílou jinovatkou opřed’ mráz...

Jde zimní časná podvečerní chvíle –

pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz.

A k nebi vysokému chvěl se dlouze –

a za ním duše nebožtíka v let.

Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze,

měl ženu ustaranou, dětí pět.

Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil,

kde spát měl mrtvý se živými dnes –

mráz okny zalepenými se plížil

a za ním Bídy příšera a děs...

A smutná byla ráno cesta vdovy,

říc’ na faru, že umřel její druh;

kněz vlídné tváře s laskavými slovy

jí ruku tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“

Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé,

v níž bolest zanechala mnoho stop,

když prosila ho jménem Spasitele,

by z lásky doprovodil muže v hrob.

A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla

té ženě chudé, mrak jí v oči kles’

a jen se zakmitla jí s mužem truhla,

když odpověděl jí vždy vlídný kněz:

„Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví,

a sluha oltáře buď z něho živ –

ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy,

bys uctila jej, jenž tě živil dřív.“

Šla domů zas, a cesta se jí ztměla,

vlastního srdce dojímal ji hlas,

v úzkosti duše zlekaná se chvěla –

ó, cítila, jak proniká ji mráz.

A vzpomínala na knězova slova

a těžce přemítala, co jí řek’;

ach z Písma, slova evangelistova –

a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek.

Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli,

jež otec čítal z Písma vetchých blan:

„Co nejmenšímu z bratří mých jste dali,

to mně jste učinili“ – pravil Pán.

A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě

jsem nah byl – vy jste neoděli mne,

já žíznil – vy jste nenapojili mě...

v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“

A šla již, v duši prozářena klidem,

šat prodat na poslední muži čest...

A kněz šel do chrámu a kázal lidem

na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“