Bůh s námi!

Šeř mystická, plášť Boha tajuplný,

až v klenbu roste, její měkké vlny

na stěny chrámu bez ohlasu bijí,

že duše jen jich slyší melodii;

tu sladce vře, hned zmírá tišeji –

jak nevěřit a nevzplát v naději!

A vůně kadidla, jak skryté zřídlo,

výš tryská, jako pták své modré křídlo

hned v šíř i v dáli rozprostírá,

na sloupech sedá, jak když sílu sbírá,

než k nebi volně dá se v prudký let –

jak touhou tajemnou se nezachvět!

Kol oltáře se oleandry tísní,

déšť květů rudých v zeleně sní třísni

a růží, jež se pod list palem tají,

kde s cypřiši se myrty propletají

a tiše stojí, ni list nehne se –

i srdce cítit tluk, když ozve se.

Tam na oltáři ve svic zářném plamu

a v jase žhoucím zlata, drahokamů

jak lilie květ, jako růže bílá

a lotosu květ čistý, o němž snila

kdy vlna Gangu bájné Indie,

jak Boha tvář – plá svatá Hostie.

V prach padám a hlas pochyb slyším známý:

Je pravda to, že Bůh dlí mezi námi?

Chce od kolébky k hrobu s námi jíti?

A srdce, které osten hoře cítí,

to na jeho že hrudi hostinné

vždy bezpečně a sladce spočine?

Ten Bůh, jenž v neskonalém sídlí blahu,

že soucitně zří od věčnosti prahů

k nám, kteří ve blouznivém světa víru

víc netoužíme po štěstí, leč míru,

a lačni pravdy hyneme a mřem,

nám k posile že naším pokrmem? –

A tklivě hlas mi odpovídá jiný:

„Ó vypuď z hlubin pochybnosti stíny!

Jsem Ježíš, to je láska, pravda, štěstí,

kříž Tvůj vždy pomáhám ti k hoře nésti,

jsem radost tvá a cítím tvůj i žel,

jsem bratr tvůj a jsem tvůj Stvořitel!

Víc nežli nebes trůn mě vábí země,

v té prosté způsobě skryt přetajemně

chci s vámi žít a nésti utrpení;

ó pojďte, já jsem vaše občerstvení,

jsem život váš i síla nadšená,

jsem cesta v ráj i věčná odměna!“

Tak šeptá hlas a v umírání hyne – –

To Kristus s oltáře mi vroucně kyne;

a se stěn podoby i s klenby dómu

vše volá: Amen, Amen! mocně k tomu:

Byl’s život náš i síla nadšená,

byl’s cestou v ráj – jsi věčná odměna!

Já v plaché bázni kloním hlavu k zemi,

chci modlit se a rtové mí jsou němi;

jak záře paprsků, jež okny vpadla

na dlažbu chrámovou – se v nitro kladla

zář víry, sladké míru znamení,

zdroj lásky a vroucího nadšení.

A děl jsem k sobě: Hle, tak člověk hledá

vždy Boha svého, ruce k nebi zvedá

a neslyší, jak volá z blízka k němu,

a mluvit chce jen k Bohu vzdálenému:

„Ó vy, jenž hledáte Jej v kraji hvězd,

sem pojďte, Kristus mezi vámi jest!“