BŮH TĚ OSLAVÍ.

U doutnajících trosek říše rozvrácené,

na bitev šeré plachtě hrůzně zkrvácené

bezmocný, hladový, až na smrt chor.

Planinou pustou žírná pole jsou a luka.

Jak staré ruiny zem opuštěná puká,

step sžehlá v mdlobách padá pod obzor.

Vždy rozdával – svou čest, svou slávu, prestýž, statek,

krev tichých milionů, němé stony matek

pro zrádnou milostnici, Evropu.

Teď zrazen vším, i bratry, tulák pohrdaný,

bezvládně leží zde u tvrdé její brány

v hlubokém, krve plném příkopu – –

Ó, Blouznivče! V požárů, pušek hořkém dýmu

sníš ještě sen svůj staletý o třetím Římu,

zpozdilý don Quichote severní?

Nač všechna obět nesmírná, boháči chudý?

V tom tedy spása naše, messiáši rudý,

Tantrisi blázne, kněže moderní?

Tvůj úkol dějinný je budit úžas světů

bezedným podzemím a sráznou výškou vzletů,

pokáním hrozným hrozných vinníků?

Vždy za ideou zářnou jít až do extrémů

a za chvíli jí klnout, smát se, smáti všemu,

proroku pustý, ideální cyniku?

Teď v daleku jak obr týčit se až k nebi

a za rok o zem’ zadunět svou puklou lebí,

sražený Goliáši severu?

Za jitra na prahu své chaty objat vraha

a v noci vrážet meč v bratrská prsa nahá,

jen k ranám, k ranám zdvihat sekeru?

Dnes, v očích slzy, líbat Kristův bok a nohu

a zítra po Něm plít –? Oh, popírači bohů – –

třináctý Apoštole – – k zoufání – –!

A přece vím: Zas vydá věčném po zákonu

tvá země obří plod, jejž seli do záhonů

tví velcí předci, smírní titáni.

Z tvé duše divě ďábelské a dětsky prosté

kultura nová, srdce úsměvného vzroste

a v čelo Evropy zas postaví.

Nic nadarmo –: Žít bude lid, jenž zlobou běsa

pro ideu svou, pro sen krásný, zmučen, klesá.

Bůh vždy své Joby zdvihá, oslaví.