BŮH.

K jednomu modlím se Bohu,

jak dovedu a jak mohu,

jak On mi dal lásku a vlohu.

A modlitba má se mění,

a mění se žalmů mých pění,

jak roste božích věcí pochopení.

Mě lákala hloubka i výška i věda,

v nich tonul jsem, mizel jsem, běda,

tak trosečník záchranu hledá – – –

A čím více rostla má odvaha v pýchu

a žádost po vědě se rovnala hříchu,

tím více jsem sobě byl k smíchu.

I klekl jsem znovu

u pýchy své rovu,

v zem, matku svou, ptáčetem klovu.

A slyším ji mluvit, jako v snách:

,Prach jsi byl, synu, prach budeš, prach,

jen duše tvá visí na hvězdách!

Tak jako já okolo slunce kroužím

a v něm se hřeju a po něm toužím,

tak pokloň se Bohu a řekni: Sloužím!‘

Dech matky mně do duše dýchl,

já ztichl,

a zlomen v své pýše jsem vzdychl:

„Ty, praduše všeho, jedna a trojí,

Ty, Duchu, jenž Otce a Syna pojí,

hleď na lidskou podobu svoji!

Miluji všecko, co v čase jsi stvořil,

zem, moře, vzduch, bych všude se kořil,

jdu tiše, bych dílo tvé nepobořil!

Já vyhnu se květu i mravenci v cestě,

jdu nábožně hvozdem, cestu si klestě,

zřím všude své bratry i v poli i v městě – –“

Tu jakoby tvůrčí Duch zavál mi v oči,

já prohlédl bleskem a kam noha vkročí,

v každičkém prášku teď tvor Boha zočí.