Bůh.

Krásnější jsou Tvoje mraky černé,

v nichž je bouře, z nichž se duha skví,

než oltářů ohně malicherné

plné dýmu, jenž se bázní chví.

Světější jest zář, jenž zaplápolá

silou věrnou přímo k Tobě jen,

než pokora bázlivá, jenž volá

tisícem tě chudých, tvrdých jmen.

Ona dí, v prach nížíc peruť svoji,

věčného žes soudu věčný pán, –

malá jména to pro lásku Tvoji,

malý kalich na ten oceán!

Ne, Tys větší, než Tě oni znají,

již Tě učinili tyranem;

proto že otroctví v srdcích mají,

chtějí líbat roucha Tvého lem.

Ne, Tys větší, než Tě oni znají,

jižto mní, že hněv a pomstu máš,

již Tvá dobrodiní počítají,

mníce, Ty že také počítáš!

Ne, Tys celý, Ty jsi vše a jedno,

nechť se člověk v počtech rozdrobí!

nechť tajemství Tvému pátrá ve dno –

rozum přec se lásce podrobí!

Snem jest vše, co v domýšlení tuší,

pakli srdcem vznést se neumí;

kdo Tě pojme plnou jarou duší,

ten Ti blažen nejlíp srozumí.

V smrti jen, kde klesne prach a slovo,

v bráně, kterouž věčnosť otvíráš,

vidění tam zbledne člověkovo,

tam nás k božstvu vzneseš, otče náš.