Bůh.

Ó nechte si ty modly zlatoskvoucí,

ty vybájené boha obrazy:

já jinde ctím tu bytosť všemohoucí,

jež uzavírá vzdechy kmetů mroucí

a nemluvňátka na svět provází!

Já věřím v sílu, která bleskem vládne

a věčnou dráhu hvězdám stanoví;

já vidím ji, kdy v sadě růže vadne

a poupě vedle rozvíjí se vnadné,

kdy nebe věnčí oblouk duhový!

Já vidím ji, kdy příval mořem zmítá

a mžikem ničí pevné koráby,

kdy v nitru skála puká vzdorovitá

a zkáza milionů z mraků kmitá,

kdy chladně nejkrasší rve půvaby!

I vidím ji, kdy sněžným vesna lemem

zlehounka něhy svoje rozvíjí,

kdy luhy věnčí květův diadémem

a lidstvo shromažďuje před Betlemem,

by vroucně jarní pělo glorii!

I slyším ji, když hromy vzduchem hučí,

když osud tvorstva v bouři kolotá,

když ptáčkův hossianah z větví zvučí

a nemluvňátko matce ve náruči

ponejprv: „Matičko má!“ šepotá!