BUKOLICKÁ

Jak akkord byl by udeřen tak slaboučký a libý

a všecky tóny sytější jak před ním uhasly by,

tak vůně lehce smíšená po dyanthu a rdesnu,

jež zmarní smysl života, jej ukládajíc ve snu,

se s jinou vůní pronikla, jež omamuje včely,

již vřes jak píseň duchovou rtem suchým zaševelí.

Jak v přidušeném trojhlasu směs vůně této vlavá –

ve vzdech se vila úlevný, jenž bolest překonává,

a putovala nad luhy a nad potoky chladné,

z nichž hořký závan řeřichy jí do trojhlasu vpadne.

I thymián a smolnička, i koriandr mdlící,

jenž smilná živí myšlení jak lázeň se skořicí,

své polotóny vložily do souzvučnosti její,

však každá znící jednotka všech druhých omamněji.

A potom háj, kde pinie jsou krví slunce tknuty,

slz ručej smolných roníce jak slastmi probodnuty,

sbor vlastních vůní slučoval ve včasném zrání plodů,

jak může z prsou vězněných vlát’ prosba za svobodu...

Ten akkord, ač byl udeřen, víc’ nevyzněl v své délce,

svůj zastavily stromy šum a traviny své stélce,

i zatajila bystřina v své hrudi výdech čistý,

pták, jak by hřích svůj zveličil, jej ztajiv mezi listy.

I ustrnuly obláčky v svém bezútěšném plutí,

zem’ jako sličná omdlelá, jež leží bez pohnutí

a sluncem si být’ laskána a křísena být’ přeje

a poznat’ vláhu šťastných slz i tíhu beznaděje.

A nyní, slyš, jak ve flétně lká duše třtiny měkká,

jak modlitba se rodící, s níž nevěřící kleká,

jak lidské krve proudění a vykypění vřelé

ve stálou touhou trýzněném a zcitlivělém těle.

A nyní, slyš, jak ve flétně, když zvedne se k rtům Pana,

snů převyšuje tesknotu zlá vášeň obávaná,

jak dominují plameny nad září touhy trudnou,

v nichž sny, jež měly něžnost duh, tak plápolavě rudnou.

A nyní, slyš, jak ve flétně sten smyslný je zrozen,

jsa nakypěný rozkoší jak hojnou šťavou hrozen

a Pan pol krytý v ostřici svou oživenou flétu

jak zasvěcuje smilnostem a vznícenému létu

a jednu z Dryád nejsladší a z Bassaridek lesa,

jež slastí nad svou nahotou a rujným tělem plesá,

jak uchvacuje žádostně, v svém sevření ji dusí,

kol paže své si ovinuv vlas její plavorusý,

svých zubů otisk zanechav a popleniv ji dravě,

až serval z růží jezerních i věnec její hlavě.