BUKOLIKON EX ANNO 1917.

Měli jsme v chlívě kozy dvě,

čertovských očí, šedivé;

a potom krávu, lysku starou,

nevrlou vrchnost, nedopranou.

A jak už s sebou nesou časy,

i dobytek, když stárnou rasy,

prý zjaloví a zvolovatí...

Kozy, proletáři nestydatí,

se každým jarem rozsypou a kůzlata si hrají,

než odnese jich kůžky žid:

však vrchnost vždy svůj majestát si hájí,

den Boží celý do sebe jen souká,

jak svět by chtěla ve trus proměnit,

a žvýká jen a vyčítavě kouká,

kdy donesou jí náruč vonné trávy zase.

A poněvadž je vrchnost, má i passe;

neb občas řetěz řinkne, hadem sjede s týla,

a odpočatá jalová ta síla

se řítí v boj. Proč, vědí bozi.

Však první vždycky na ráně jsou kozy.

Ty táhle zatroubí, jak hasič na cvičení,

a hledí zprvu krýti ústup taktický.

Však výmaz z kouta čin je nadlidský,

když tuto zeď a tam je přemoc tísní.

Tož čelem vpřed, jak velí zákonové přísní!

Ó, hurá, v boj! Žel, slavné zápolení

jak vyzpívá má lyra nehodná?

Tož promiňte! Však bývá přechodná

ta sláva břeskná. Stolička od dojení

neb bič a hůl pak vždy za nedlouho

zas uvede do chléva status ante quo.

A s klanečníkem na šíji

v svůj vrchnost majestát se zavíjí,

ni nemrkne a zas jen v sebe souká...

Však kozy mé, ó kozy, jaký vám stud kouká

z těch úlisných a štěrbinatých očí kozích?

Nač byla báj o vroubkovaných rozích,

nač bradatá vám tvářnost marciální!

Ó, osudové poražených žalní!

A dlouho zní pak tenké mekotání

a mnohou bouli šedé chlupy schrání.

Ba jednou by již málem jedna koza milá

tu passi také byla žitím zaplatila.

A co myslíte dál? Když ona vrchnost z chlíva

je brzo nato kamsi vyváděna

a jednou za čas – jak v chalupách to bývá –

zas v chomout svůj je trochu ujařmena –

víc výlet jen – snad trochu na jetel –

tu kozí sběř se cítí hned tak opuštěna,

že o závod vám spustí tremolo tak žalné,

jak kdyby někdo za živa je dřel!

Toť přece city pro vrchnost jsou chvalné!

A dříve nikdo na to nedbal dlouhé časy.

Však matka má dnes jinak myslí asi.

Ta matka má – té pohasíná již

zrak černý vrstvou popela, jejž navrstvila tíž

let šedesáti úmorného dření –

ta matka má, jíž do světa nic není,

jež jedinou jen chloubu v starém srdci chová,

že připravila dětem žití šťastnější –

a dnes – kdy děti velké – dřít se musí znova,

a Bůh ví komu – na chléb vezdejší,

a pro sebe a pro své velké děti taky

krást musí ze svého a před pochopů zraky

ukrývat, plačíc, kdy jen vzpomene,

chléb, na nějž dřely ruce zkřivené –

ta matka má, dnes vracejíc se z polí,

jak zapomněla by, co vždycky říkávala,

že „volovatí“ kráva. Dnes ten titul dala

tak upřímně svým kozám: „Ó, vy voli!“

A sestra má, jíž mladý život zkažen,

jak štěp, jenž v květu vichřicí byl sražen,

a sestra má, jíž sníh se prokmitne již vlasem,

jež dítě, které nosila tím časem,

mrzáčkem porodila bolestně –

a na mrzáka muže čeká – jak ten asi přijde

z těch polí slávy, kde dští blesk a síra,

ta sestra má, nad níž se srdce svírá

a ještě více pěst –

ta řekla smutným, zlomeným svým hlasem:

„Jsou ta dobytčata zrovna jako lidé.“