Bukvicová bába.

Vždy za jeseně na to vzpomínám:

Z hor bába podvečerem přišla k nám

a na lavici unavena klesla

i s ranečkem, v němž bukvice nám nesla.

Ty rozdávala darem po hrstech,

leč říkala, že krátí se jí dech

a dál že po svých půjde záhy z rána;

tvář pluhem strasti byla přeorána.

„Jsem chora,“ děla „nechte mě tu spát,

syn výživy mi nijak nechce dát,

a dcera někam do služby se chystá;

jdu na úřad a nemohu juž s místa.

Jsem velmi mdlá, mám velký uzel let

a pozejtří bych ráda byla zpět,

vždyť děti doma nutily mě k spěchu,

ač chora jsem a nemám dosti dechu.

Čím živit se, když ruka slába jest,

že sotva z lesa snáší suchou klest?

Syn, než by pomoh', pije radš a kouří,

a prosím-li, hned spílá mně a bouří.

Byl hodný hoch dřív, na vojnu než šel,

leč zvrh' se tam a všechen zdivočel;

nic neumí, jen po německu klíti

a v karty hrát a z ruky do úst žíti.

A dcera? Dřív jsem mnila, že to klep,

teď vím, že ne; s zlou přišla ze služeb:

má dcerušku, leč všecko na mne klade...

či zhynout má to stvořeníčko mladé?

A teď chce ještě do Vídně! Co tam?...

Tak o dva životy se starat mám,

ač pro svůj vlastní nemám ani sousta!

Ba, je to u nás neštěstí a spousta!

Či mám své lehké dceři věřit snad,

že na dítě mi bude posílat?

Kdo pracuje, ten uživí se všady,

však nechce nijak poslechnout mé rady!

Chce přece jít a mumle zas a zas,

že není doma práce všechen čas,

že mohla šat už míti pro Františku...

tož jdu jí tedy pro pracovní knížku. –“

„No, přes noc, myslím, okřejete snad,

až mdloba povolí a s žízní hlad;“

tak matka pravila a dobrým lékem

chléb režný podala jí s teplým mlékem.

A bába pojedla, však měla hlad,

a za kamna šla spokojena spat;

leč pojednou nám doneslo se k slechu,

jak stenala a popadala dechu.

Můj otec mlčky s postele se zveď,

šel k lékaři, s nímž brzo přišel zpět;

kol ticho vše, i mněli jsme, že spala,

však lékař děl, že právě dokonala.

Co na plat teď; byl pohřeb vystrojen,

my dětem vzkázali ten ještě den,

leč nikdo nešel, snad se báli platu

a neměli prý ani na útratu. –

Tak milé báby nikdo neželel;

syn propil chalupu a co kde měl,

a dcera kdesi na předměstí Vídně

dost dobře sloužila, než zašla bídně.

Jen my, když přišla jeseň: bukvic čas,

na starou bábu vzpomněli jsme zas

a na kanafas sukně pestře tkaný

a na ten velký šátek vyšívaný.

A na pohádek její pestrou směs,

jež posud slyším, jak by bylo dnes,

a na časy, jež jako mračna letí,

a na ten její hrob a její děti.

A na ty tváře plné ostrých ryh

a na to chvění rukou vysmahlých

a na tu starost její tisícerou,

by šťastnější než ona syn byl s dcerou.

Leč nebyl syn ni dcera. Pravil lid:

„Syn upil se; ves všecko zaplatit

pak Vídni byla přinucena mocí,

že dceru v špitál vzali za nemoci.“

A dítě její, jak to bývá již,

té horské obci padlo za obtíž;

skot páslo těm, v jichž statcích v zimě spalo,

až na úbytě v polích dokonalo. –

Ej, lépe jest mu věru v zemi tlít,

než jako bába snad či matka žít;

má aspoň za lože svou rodnou prsť

a s jara na ní květů s dětskou hrst. –