BULAČINA.

Zdráva buď na stokrát,

řeči stará;

hlahole našich chat,

písni jara,

prostičké nářečí

babiččino,

zdraví tě tvé dítě,

bulačino!

Když mě máť vinula

doma v plénky,

ty jsi je měnila

v hedbáv tenký,

ani ne v hedbáví,

v pavučinu –

proto ji miluji,

bulačinu.

Při mně jsi stávala

nad kolébkou,

do ní jsi stlávala

píseň hebkou,

proto se potěším,

odpočinu,

slyším-li na chvíli

bulačinu.

Vidím, ač nejasně,

vidím znova,

v ústa jak kladla's mně

první slova,

proto též nemluvím

řečí jinou

raději, než svojí

bulačinou.

Jak matka hrávala's

vždycky se mnou,

pozděj mě brávalas

v náruč jemnou,

nesla v les, na pole,

na lučiny –

proto jsem dítětem

bulačiny.

Když pak jsem povyrost',

do školy šel,

pohádek, dějin stkvost

v ní jsem slyšel,

jiná řeč proto je

neúčinna,

lehce však kalí zrak

bulačina.

Ke mně se tulila.

dala zdraví,

v srdce mé ukryla

klenot pravý:

z duše kdys na jaře

s linduščinou

vytryská píseňka

bulačinou.

Často teď bývává

„hejtou“ u mně,

v čelo mě líbává,

šeptá dumně:

„Tobě huž nastává

doba činů,

chlapče můj, vždy miluj

bulačinu!“

Jak bych tě neměl rád,

řeči stará?

Hlahole našich chat,

písni jara,

prostičké nářečí

babiččino,

zdraví tě tvé dítě,

bulačino!