BUŘIČŮV SEN

Na cestě k srdcím, buřičský duch vstal ránem spícím,

kráčel pěšinou šumícím polem praskajícím,

bez pokory však, závistně kolem zahrad a dvorců,

míti buď vše, neb zničit vše cynismem obrazoborců,

kráčel, jak bratrství lživé, jež stále se nenaučilo

vesmírné lásce, neb srdce mu vášnivě po kořisti bilo.

Divno, když spočinul v lese, necítil vonět mechů,

neviděl květů v lukách, neslyšel stromů vzdechů,

neviděl chalup radostných skupin jak na slunci hoří,

v zeleném, bílými květy rozhoupaném moři,

neviděl milenky čekat, neviděl dětí jásat,

neviděl plavých krav stáda kopčitá pastviska spásat,

závistí touhou byl jat jen, vše míti. A ve zlato

proměnit cizí, co nepřístupno, co prokleto.

Zklamán, že bez pokory, o zkáze věcí všech

den co den v tragických záhad zapřádal se snech,

zhoubou civilisace a krutostí její jat,

o hnutí nejprostších snil jen, jež vzbouřil hlad,

závistný k Bábelu bohatých, k pýchy svítícím sálům,

k tvrdým, nicotným vědám, k pevnostním pochmurným valům,

k nemilosrdnému křesťanství, k božství mlčícímu,

k básnictví vyžitému, z mlh a fantomů, z dýmů.

O potopě snil všeho, ta spasila by svět.

Všecko zas od počátku, od počátku, od počátku.

O vyhlazení snil, s durmany čistý nechť zajde květ,

s lotry nechť vymrou i dobří, nechť svět se v chaos vrací.

Všecko ať od počátku, od počátku, od počátku

ze sebe mladým růstem a zkouškou a prostou prací

nově se z radosti rodí i z nových běd.

A jak ti snové se zdáli mu rozvratní a divní,

z myšlenky svět se mu rodil dávné a primitivní.

Od skrýší troglodytů, kde na skalách obří jedle

šumí, vyšel, kde vlny vod valí se vedle,

marně kde hledal bys rodnou svoji matku,

a kde bys nenašel otce, bratrů a sester, kde sám

břeh by jsi uchytil, chaosů mrákotám

vydán, bys musil tvořit znova z prostné hlíny,

družku si hledat a v potu tváři stinný

robit si stan a den-li, orat plání hornatou,

noc-li, květnatým sadem číš píti hvězdnatou

temného nebe, jež jako z černého vína

jiskry hází a světly svět celý obepíná.

Dlouho tak o rozvratu snívá i o životě novém,

a vše ho tíží zatracujícím, kouzelným slovem

ničení hromadného, apokalyptickým děsem,

potopou vybíjení a šílených pudů běsem.

Potopy klam a lež mu na srdci nejvíc tíží,

záchranný koráb když v myšlenkách jako zeď černá se blíží,

a vždy se otřásá hrůzou, že největší lotři v kraji

podplatí osud, v budoucím octnou se zase ráji

a že ráj nestvoří, jak jej tenkráte vášnivě snil,

nejprostší bratry z hladu když vyrvat zatoužil,

a že zas ochranu nestvoří zemního božstva, jež prosté,

osud že rozdává slepě a žádost zas bolí, když roste.

V chvíli té z potopy zhoubné a nenávistné, tichý

ostrov lásky mu vysvítil s vinami všemi i hříchy,

s lidmi, jak jsou tu, jak trpěli, radovali se, lkali,

i jak za viny pykali, i jak umírali.