BURLESKA

„Hleď bez hněvu a zanech výčitek,

vždyť já též mírná jsem a nevyčítám!

Mám nedůvěru v slova vrozenou –

nechť sebe líp je člověk připraví,

přec neví, jestli hlas mu neselže

a řeč je efektem pak truchlivým

jak bengál slavnostní, jejž zhasil déšť...

Ni opakovat netřeba teď pranic.

Vždyť víme oba, co bychom si řekli,

a těžko zapomnít i nevyřknuté.

Též nového nic, prosím, nevyslovuj,

mou duši plní slovo jediné,

leč tak, že nelze pojmout jiného.

A slovo to je krátké: Sbohem buď!

Proč neodpovídáš? Snad neslyšels?

Já nemohu teď vzletně mluviti

a umné řeči plésti z fráziček!

Já nemohu teď pranic „objasnit“

a nedovedu pranic „vyslechnout“,

vždyť na jazyku jak v uších mám

jen jedno slovo, ze všech nejprostší!

„Buď sbohem,“ pravím tobě naposled

bez slabosti a také beze lži.

Co se ti stalo, že jsi náhle zbled

a při tom vítězně přec zazářil

jak mudřec, který problém rozluštil

ve mžiku šťastném, ale dosud váhá

v svou geniálnost plně uvěřit?

A proč v té záři svého poznání

se na mou podávanou ruku díváš,

jak ani k tělu nepatřila by

či byla astrální? Jen zkus. Ta má

stisk pevnější ve chvíli loučení,

než když má vítat, koho nechce již.

Ty nezkoušíš? Jsou lidské myšlenky,

jež viditelně krouží pod čelem

a z očí bezpečněji lze je číst,

než z knihy s literami jako hrách.

Mohu snad za to, že vždy tvoje čtu

a ty mé nikdy? Mohu za to snad,

že ty jsi do té míry prozírav,

že, kdybys svatě dokonce i čet,

jen řekl bys: O pozor, pozor přec!

Zde jistě ukrytý je jinotaj,

je třeba zvrátit, co jsem právě poznal

a sláva! pravý smysl našel jsem!

A teď – nu teď jsi strašně dojatý,

jsi jako zmámen pýchou vznešenou,

tvé srdce pláče sladkým vítězstvím

nad mojí temnou, ženskou prolhaností,

nad mojí lstí, kterou jsi prohlédl

a odpustil, neb bystrozrakem jsi

až slnivý.

Ne, já se nesměji. Jen potichu,

tak potichu, že ústa nehnou se,

dím krátkou větu.

Ach věř mi, nečekaný kompliment,

jejž člověk sám si musí udělat,

ten bolí někdy moc.

A mne dnes víc, než všechno ostatní.