Burnsova svatba.

Jaký den kouzelný! Jak zlatý vzduch!

V údolí Ayru ševel a ruch!

Ve skalách zajásal pastýře roh

a ze sna probudil kámen i hloh.

Hle, v obět jitra jak divoký bez

střásá svých květů sníh v bouřící jez,

a olše ztemnělé ve proudu běh,

kývnuly hlavami – tajemný vzdech.

A bříza shrnuvši zcuchaný vlas

stopila korunu v sluneční jas,

střásajíc s haluzí mhy ranní lem,

zaplála v stříbrném živůtku svém.

A zvonek u strání, u skal a cest

v širý kraj vyzvání sladkou tu zvěst,

svlačci ji vypráví nachový mák

a vlnám rákosí, doubravě pták.

Duby, jež mají tam u lesa stráž,

hovoří: Hle juž jde miláček náš!

a polní lilije šeptají v ples:

„Sestřička naše, jak blahem plá dnes!“

„Já vlas jí propletu,“ břečtan si vzdech,

„Lože jim vystelu,“ zašeptal mech,

„A chce-li počkat,“ dí jahody květ,

„dám jí svůj sladký plod na sladký ret.“

„A co včel slétne se na kapradí,

písní mu v duši dám,“ ozvěna dí.

A vlny, ptáci a rákos a bor:

„My svůj hlas spojíme v svatební sbor.“

Hle, k vodě s Marií Burns kráčí blíž,

klekli a schýlili nad proud se níž,

a ticho na vodě, na haluzích,

když s ruky na ruku prsten se mih.

A nyní polibek, objetí, sten...

Jaký vzduch kouzelný! jak skvostný den!

Skřivan vzal na křídla lásky jich zvěst,

jakoby v život chtěl slunce jim snést!

Ó štěstí, ó lásko, jen blíže, jen blíž!

ku retům básníka skloňte svou číš,

vždyť s nebe azuru skrz zlatý vzduch

žehná jim v úsměvu s anděly bůh.